Pohybový aparát

Panička si všimla, že jsem poslední dobou začal trošku více pajdat.

Teda pohybové problémy se se mnou táhnou tak nějak snad celý život.

Co si panička vzpomíná, tak už od malička jsem si nechtěl sednout

na zadek. Byl to docela oříšek při výcviku, protože předpisově jsem

skoro nikdy neseděl, ale panička si spíš říkala, že je to moje pohodlnost

a její nedůslednost. Navíc ona není ten typ, co by zbytečně buzeroval.

Takže když jsem si sedal nakřivo přes nohu, nedělala z toho tragédii

a později pochopila, že prostě nějaký pohybový problém mám.

Už dávno po mně ani nechce, abych při přivolání si sedl jako Arcas,

a tak zústávám stát. Je jí jasné, že krom toho, že se mi obtížně sedá,

se mi i obtížně vstává. Ani na cvičáku už mě dávno nijak nehoní,

je to pro nás spíš společenská záležitost.

Na procházky chodíme pravidelně, denně. To se ještě proběhnu,

s Arcasem chvílema divošíme a za míčkem běhám s nadšením.

Panička někdy až trne, abych někde blbě neskočil na zmrzlou

hroudu a neublížil si. Ale jinak, když vstávám, než se rozchodím,

tak pajdám po třech, levou zadní tahám ve vzduchu.

Paničce se nelíbí ani můj chřadnoucí zadek. Takový prý mívají staří psi

a já jsem ještě relativně mladý, ale co nadělám. Honí mě do baráku,

abych přes zimu venku nevystydoval, protože to už máme

z minulých zim taky za sebou, že jsem pak nemohl na záda

a museli jsme jezdit na injekce. 

Naučila se pár hmatů a občas mi masíruje chrbát a to se mi moc líbí. 

Držím a usmívám se, dělá mi to dobře.

Nedávno mi koupila chondroprotektiva, takže kromě léků na štítnou žlázu

a cordycepsu ještě užívám tohle. 

Můj tatík minulý týden umřel v devíti letech na spondylozu 

a panička má blbé tušení....