Nebezpečné slinty

Přátelé, kdo mě zná osobně, ví, jaký jsem já to uslintaný pes.

Vlastně téměř pořád mi něco voní a tak mám slinty až na zem, 

na procházce jen něco očichám, už mám slint a pak jak běžím,

hodím si ho elegantně přes čumák.

Je to už tak běžná záležitost, že panička je na ni zvyklá a neřeší to.

Akorád její přátelé, když se k nim  přiblížím se slintem, tak z toho docela šílí.

Nebo doma, ještě že nemáme koberce.

Pokaždé, když dostanu něco velmi dobrého (vlastně cokoli)

mám ihned opratě a to až na zem, a po skončení mlsání

se mi panička směje, že je pode mnou Máchovo jezero. 

No co, tak to setře a nedělá z toho vědu. Mám bezva paničku.

Ale co se mi stalo dnes.

Dostal jsem hned ráno mlsku a - pode mnou Máchovo jezero.

Panička se se mnou šla přivítat, a jak se ke mně hrnula, uklouzla na mých cintech. 

A upadla tak nešťastně, že s sebu vzala konferenční stolek a praštila sebou o roh gauče. 

Když skučela bolestí na gauči, skočil jsem hned za ní, a abych ji utěšil, 

omyl jsem jí ksichtík oslintaným plajzákem.

Inu, panička má teď na boku pořádnou modřinu, ale na mě se nezlobí.

Miluje mě. A takhle my si tu žijem. :)